Křeslo

Marie Blabolilová (nar. 1948) vystudovala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pražskou Akademii výtvarných umění. Nejdříve prošla malířskými ateliéry Arnošta Paderlíka a Františka Jiroudka, jejich způsob výuky jí však nevyhovoval. Naštěstí mohla dostudovat v ateliéru grafiky, kde tehdy vyučoval Jiří John, jehož dílo i osobnost ji natrvalo ovlivnily. Grafice se pak věnovala i po škole, kdežto k malbě hledala cestu jen pomalu, neboť její výtvarný jazyk byl silně určen tím, že „všechno viděla graficky“.¹ Teprve kolem poloviny osmdesátých let našla i zde svůj vlastní výraz. Zprvu malovala hladkým realistickým stylem, brzy však přišla na několik zcela originálních postupů, jako je malba na linoleu, kde zvýrazňovala jeho charakteristické dezény, malba válečkem s ornamentálním dekorem, který používají malíři pokojů, nebo kolážování reprodukcí, zejména obrazů Vincenta van Gogha a Jana Zrzavého. Na obraze Křeslo najdeme jak malbu válečkem, tak vlepenou reprodukci van Goghova Zeleného obilí z Národní galerie v Praze; je to její první obraz, v němž tuto techniku použila.
Všechny zmíněné postupy souvisí s hlavním tématem jejích obrazů, jímž je pohled do interiéru typických českých bytů. Estetika bydlení má jistou setrvačnost a ona maluje převážně časovou rovinu odpovídající nábytku a bytovým doplňkům 60. let. Svůj přístup vysvětlila v jednom z rozhovorů těmito slovy: „… Od dětství jsem také měla ráda, když jsem k někomu vlezla do bytu. Silně na mě působily. Byty jsou světy samy pro sebe. Jejich obyvatelé tam nemusejí být, ale podle toho, jak mají zařízený byt, vidíte, jakým životem žijí. Mám například ráda byty starých lidí, mají úžasný ráz. (…) Možná to vypadá, že úmyslně dělám retro. Ale tak to není. Podstatná část mého života prostě spadá do té doby. A tak se mezi tím cítím dobře. Byli jsme chudá rodina, takže jsme nic nevyhazovali. Bohatší lidé to vyhodili a koupili si moderní nábytek. Doma tedy mám nějaký nábytek po babičce a do toho třeba nějaké skříňky ze šedesátých let, všechno splácané dohromady. V podstatě to je nevkusné, ale mně se v tom dobře žije. Pochopitelně nemaluji pouze to, co mám v domácnosti. Jsou to různá zákoutí, viděná třeba u někoho jiného. Jde mi totiž také o to, co je typické. Typické věci té doby. Proto například ráda maluji knihovny, a podobně tomu bylo i u těch Goghových reprodukcí…“²

¹ Jsem kočičí povaha. Rozhovor Marie Blabolilové s Jiřím Ptáčkem. Art+antiques, 6/2018.
² Viz pozn. 1, s. 34.