Jan Kotík (1916–2002), ve čtyřicátých letech člen Skupiny 42, byl jedním z mála umělců, kteří i v temných letech padesátých udrželi kontinuitu své práce, a tedy i vývoje moderního umění u nás. V té době byl prý nejlépe informovaným zdejším výtvarníkem (od poloviny padesátých let například udržoval kontakty s dánským umělcem Asgerem Jornem ze skupiny COBRA) a důležitým zprostředkovatelem informací pro celou zdejší scénu. Není divu, že v souladu se světovým děním směřoval k abstrakci a byl u nás jedním z prvních, kdo k ní na konci 50. let dospěl. Zprvu šlo ještě o stylizované figury, později však odkazy k vnější realitě mizí. Kotík, znovu u nás první, přišel s pojetím obrazu jako spontánního odrazu či záznamu určité psychické situace. Inspiroval se východní kaligrafií, o niž se intenzivně zajímal od poloviny padesátých let. Zároveň usiloval o to, co nejvíce eliminovat iluzivní prostor. Pomohla mu v tom právě estetika písma. Díky ní přestává být obraz oknem prolamujícím stěnu a stává se plochou tabulí pokrytou jakýmisi záhadnými šiframi, tiskacími písmeny i rukopisnými čmáranicemi.
Líbí se Vám toto dílo? Napište nám
