Z bílých koberců bledulí raší stonky vzrostlých stromů. Já se ale nedokážu rozhodnout, do kterého z těch koberců usednout. Hodina za hodinou utíká – stále bloudím a hledám. Mám pocit, že místům vždy něco schází. Smutně a zklamaně se dotoulám k jednomu z palouků a nakonec tady začínám malovat.
Brzy se začne stmívat, pozoruji, jak se jasné nebe zhasíná, kmeny černají, všechno utichá… bledulky začínají vystupovat ze tmy a jako bludičky se toulají po lese, připomínající jasnou noční oblohu. Mé nemotorné nepřítomné máchání štětců se
v okamžiku promění v napínavý příběh, v energické ladné tahy, zachycující krásu všude okolo. Obraz a já ožíváme společně.
Líbí se Vám toto dílo? Napište nám