Intermezzo (Romance)

Rok 1948
Rozměry 58×43 cm
Druh malba
Technika olej na plátně  

Cirkusové motivy a obzvláště postavy klaunů procházejí celým dílem Františka Tichého (1896–1961). Jejich atributy se nemění a najdeme je i na obraze z chebské sbírky – pruhovaný trikot, klaunovský účes tvořený třemi vytrčenými rohy nebo drobný klobouček homolovitého tvaru. Naopak další formální prvek – výrazná stylizace hlav bez nosů, namísto nichž jsou jen ploché trojúhelníkovité škrabošky – se poprvé objevuje až v roce 1946 v suché jehle Capriccio I. Jejím ústředním motivem je dvojice klaunů, sice mužských, ovšem oděných a stylizovaných podobně jako postavy na chebském obraze. V letech 1947 a 1948 stejné téma varioval ještě v jedné grafice, několika kresbách a obraze.
Také chebský obraz, pro který zvolil název podobného typu1 Intermezzo, má analogickou genezi: nejdříve v roce 1947 vznikla suchá jehla, kterou opět v roce 1948 převedl do obrazu. Základní kompozice dvou těl zůstala stejná, jediný rozdíl mezi obrazem a grafikou spočívá v gestu rukou; na grafice je má mužská postava založené na hrudi, a sice stejným způsobem jako analogická postava v Capriccios. V suché jehle je tedy blízkost obou skupin ještě zjevnější než u samotného obrazu. Oba výsledné obrazy Intermezzo a Capriccio autor v roce jejich vzniku představil na samostatné výstavě v Topičově salonu a v katalogu dokonce tvoří sousední položky.2
Právě tato příbuznost nám může napovědět, jak chebský obraz „číst“. Tichý mistrovsky ovládal řeč gest a postojů, jejichž prostřednictvím rozehrával vztahy zobrazených postav. V sérii Capriccios hledí zmíněná dvojice klaunů stejným směrem, zdánlivě zaujata představením či zkouškou, ve skutečnosti jako by právě kula nějaké pikle; Tomáš Winter v této souvislosti mluví o „intrikánském gestu našeptávání“.3 V Intermezzu Tichý zobrazil podobnou scénu. I zde jsou postavy od sebe odvrácené, a přesto důvěrně komunikují. Jejich vztah nejspíš odpovídá názvu: dvojice artistů, tentokrát muž a žena, v přestávce mezi dvěma výstupy sleduje cvičení svých kolegů někde vysoko pod šapitó. Intrikování nahradila blízkost, vyjádřená gestem propojených rukou a obrysovou linií, která obě těla sceluje do jednoho útvaru. Celá kompozice, vysoce rafinovaná a zároveň oproštěná od všech nepodstatných detailů, tak představuje virtuózní hru linií a objemů, modelovaných světlem a stínem.

1 V obou případech jsou názvy odvozené z italského hudebního názvosloví. Capriccio, „rozmar“, i intermezzo, „mezihra“, označují krátké hudební skladby žertovného charakteru. Intermezza byla v osmnáctém století hrána mezi prvním a druhým jednáním italských oper a jejich témata byla často přebírána z repertoáru commedie dell'arte. Právě takto nejčastěji koncertoval Niccolò Paganini, který je i autorem proslulých Capriccií. Není proto náhodou, že jak Paganini, tak i commedie dell'arte jsou dalšími významnými okruhy Tichého tvorby.
2 Při nákupu v roce 1965 byl obraz Intermezzo do sbírky GAVU Cheb zařazen pod nepůvodním názvem Romance. Obraz Capriccio, dnes v soukromé sbírce, se v dosavadní literatuře zase objevuje pod chybným názvem Intermezzo. Správné názvy dokládá katalog výstavy v Topičově salonu (1948), kde korespondují s rozměry obou obrazů. Omyl založil ve své monografii z roku 1960 František Dvořák, který reprodukci obrazu Capriccio označil jako Intermezzo. Následně byl přebírán v monografiích Jana M. Tomeše a Tomáše Wintera, který správný název uvádí alespoň v závěrečném soupisu jako variantu v závorce. František Tichý. Katalog výstavy v Topičově salonu, 30. 11. – 31. 12. 1948, č. k. 8 a 9; DVOŘÁK, František: František Tichý. Praha 1960, obr, XXIV.; TOMEŠ, Jan M.: František Tichý. Malířské dílo. Praha 1976, č. s. 214 a 223; WINTER, Tomáš: František Tichý, Praha 2002, s. 156, s. 243.
3 WINTER, Tomáš: František Tichý, Praha 2002, s. 156.

Líbí se Vám toto dílo? Napište nám

Mohlo by se vám líbit