Maxmilián Pirner (1854–1924) byl příslušníkem generace Národního divadla, dokonce se přímo zúčastnil soutěže na oponu a vlys nad proscéniem. Ve svém malířském díle však už ohlašuje symbolismus, jenž naplno zazněl až v generaci jeho žáků na pražské Akademii, jako byli František Bílek, Max Švabinský, Antonín Hudeček a další. Pirner byl také zakládajícím členem spolku Wiener Secession (Vídeňská secese) a účastnil se jeho výstav. Spolkový časopis Ver sacrum mu v roce 1899 věnoval obsáhlý medailon s řadou reprodukcí. Nacházel se mezi nimi i triptych Oheň a světlo, v popisce datovaný 1894. Pastelová studie ze sbírek GAVU Cheb se vztahuje k pravému z trojice obrazů. Postranní obrazy byly založeny na autorově oblíbeném principu významových protikladů, často ve formě analogie antického a křesťanského mýtu. Na prvním zobrazil Hérakla osvobozujícího přikovaného Prométhea, na druhém scénu před sejmutím Kristova těla z kříže. Tematicky i kompozičně je spojuje motiv ležícího mučeného těla s hlavou směrem do středu triptychu, který doplňují vertikály ostatních postav, v okamžiku těsně před aktem fyzického odpoutání od objektu, který je symbolickým atributem jeho utrpení, tedy skály a kříže. Pirnerova díla nesou komplikované, obtížně dešifrovatelné symbolické obsahy. V tomto případě můžeme usuzovat, že k názvu triptychu se obrazy vztahují tak, že první odkazuje k ohni, který Prométheus ukradl bohům a přinesl lidskému pokolení, druhý ke světlu, tedy metaforicky k naději na věčný život, již zase lidstvu dal Kristus. Jestliže ovládnutí ohně bylo mytickým počátkem materiální evoluce lidstva, Ježíšova smrt na kříži stojí analogicky na počátku evoluce duchovní. Význam středního obrazu triptychu koncipovaného vertikálně s motivem trojice ženských postav je mnohem méně jasný. Podle měsíčního srpku a dalších atributů (dvojice pochodní, meč a nejspíš i klíč) zde autor zobrazil trojjedinou bohyni Měsíce Hekaté. Symbolika tohoto motivu zde není zcela jasná. Ženský prvek, v postavě Hekaté navíc spojený s určitými temnými silami, zde nejspíš reprezentuje další významový protiklad vůči světlu, respektive vůči prvku mužskému, který dominuje postranním obrazům. Ostatně Pirner ideu triptychu asi brzy opustil, neboť ve stejném roce 1899, kdy jej publikoval ve Ver sacrum, pravý obraz vystavil samostatně pod názvem Po ukřižování na první výstavě tehdy založené Jednoty umělců výtvarných. Později se nacházel v majetku významného sběratele moderního umění královéhradeckého biskupa Josefa Doubravy, z něhož pak přešel do sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové. Podrobně toto téma zmapovala
výstava ve formátu opus magnum.