Když jde o malování, jsem schopná hory vybíhat. Neskutečně mě tlačil čas, proskakovala jsem pařezy a kličkovala stromy. Vyběhla jsem až na vrchol k restauraci, kde všichni turisté přerušovali své túry, já však běžím dál. Ocitnu se na růžové mýtině a ohlédnu se. Tělo zamrzlo prorůstající inspirací a šlo se barvičkovat.
Tomu, že otvůrek pro sluníčko byl skutečně drobounký, nasvědčuje i to, že co tři minuty jsem musela stojan o dva metry posunout doleva, abych stále měla centrální pohled na stopy světla. Takže v průběhu 20 minut jsem přešla celou tu louku a ve velkých růžových chomáčích trávy poztrácela všechno své vybavení.
Když se brána uzavřela, zbytek rodiny mě došel a i já uzavřela svůj obraz.
V noci přes hřebeny jsme se vraceli s cvrlikáním cikád a lampiónky světlušek. A všichni jsme byli rádi, že jsem skončila až takhle pozdě.
Líbí se Vám toto dílo? Napište nám