Antonín Procházka (1882–1940) byl členem expresionistické skupiny Osma (1907–1908) i kubistické Skupiny výtvarných umělců (1911–1914). Po první světové válce však postupně od kubismu přešel k realistickému stylu s osobitým naivizujícím zabarvením. Mezi malíři předválečné avantgardy nebyl sám, kdo přitom modernistickým způsobem začal přehodnocovat historické styly, zejména klasicismus. Tzv. neoklasicismus se stal jedním z hlavních proudů dvacátých let. Procházkovy tehdejší obrazy však zároveň korespondují s novou vlnou dekorativismů, která zasáhla v různé míře užité i volné umění a posléze byla pojmenována art deco. Art deco bylo mondénní, mísilo výsledky formálních experimentů avantgardy se stylizovaným realismem a levicové utopie s měšťáckými představami o harmonii a štěstí v každodenním životě. Tedy přesně to, co najdeme v Procházkových obrazech, zejména pak v těch, které Vojtěch Lahoda ve shodě s předválečnou interpretací Václava Nebeského popisuje jako „… zvláštní vitríny na oblažení pohledu na principu výkladní skříně, kde každá věc má své samostatné místo, aby ji bylo možné vizuálně vychutnat.“1
Za pozornost stojí i Procházkova malířská technika, která s proměnou jeho stylu souvisela. Enkaustika, vyvinutá už ve starověkém Řecku, využívá jako pojidlo barev vosk. Barevná vrstva se na podklad nanáší zatepla a umožňuje vytvářet jak lazurní efekty, tak i vysoké až reliéfní nánosy barev. Procházka začal s voskem experimentovat už začátkem dvacátých let, nenašel však žádné následovníky. Teprve až o mnoho desetiletí později se k této technice vrátil malíř František Ronovský.
1 LAHODA, Vojtěch: Antonín Procházka ve dvacátých letech: sugesce formy. 49. Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, s. 28.
Líbí se Vám toto dílo? Napište nám
