Vladimír Hanuš byl na pražskou Akademii výtvarných umění přijat v roce 1988, a to až na několikátý pokus ve věku kolem třiceti let. Díky tomu však mohl alespoň krátce studovat u Karla Malicha, jehož spirituální přístup k životu i umění mu byl blízký. Po studiích se vrátil do svého rodného kraje – podhůří Orlických hor, protože k životu i tvorbě potřebuje být v kontaktu s volnou krajinou. Kvůli tomu se pak poněkud ztratil z výtvarné scény, přestože ještě v letech po absolutoriu byl zařazen na některá důležitá generační skupinová vystoupení.1 Bojuje sice s problémy, které s sebou nese existence moderního malíře na venkově, ale jeho tvorba má kontinuální vývoj a dnes jej vnímáme jako zajímavého solitéra, který má za sebou silné dílo. A také jako nejvýraznějšího pokračovatele malichovské linie v českém umění. Zejména blízký je mu v pracích zviditelňujících nehmotné energie. Ovšem zatímco u Malicha mají energetické toky psychofyzickou povahu, Hanuš je mnohem konkrétnější: inspiruje se zkušeností z létání na větroni, které je založeno na využívání vzdušných stoupavých proudů nebo větru. Létání sice definitivně opustil už dávno, v okamžiku, kdy se začal vážně zabývat výtvarným uměním, dodnes jej však fascinuje. V jeho malbě se to projevuje častými motivy mraků nebo tím, že krajinu, své další důležité téma, zobrazuje z výrazného nadhledu, jak to dokládá i obraz z chebské sbírky.
1 1994, Jinde a v čase, SGVU Náchod; 1994, Nová jména, Galerie Václava Špály, Praha; 1997, Paralely Praha–Paříž. Generace 90. let – současné české umění, České centrum Paříž.
Líbí se Vám toto dílo? Napište nám