Zatímco pohled svůj směřuji do vodní hladiny úzce obemknuté tenkou matnou krustou ledu, vidím uvnitř jezírkem zelené větve do sebe všelijak vmotané.
Jak chvíle plyne a bílé plochy na plátně ubývá, ubývá i krusty která ustupuje ze široka se roztahujícím větvím. Až průhled můj se zcela otevře – je čas jít, slunce vodu ohřívá.
Líbí se Vám toto dílo? Napište nám